Zuzana Novotná Ištvanová (*1980), absolventka Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity (studijní program Učitelství pro střední školy, obor Výtvarná výchova – Vizuální tvorba, pod vedením Petra Kamenického a Milana Magniho, 2000–2004; doktorské studium, obor Specializace v pedagogice – Výtvarná výchova, školitel: Jiří Havlíček, 2004–2013) a Fakulty výtvarných umění Vysokého učení technického v Brně (ateliér Malířství 2 Martina Mainera, 2004–2006). Žije a pracuje Brně. Vedle umělecké tvorby se věnuje také vyučování výtvarného umění v rámci přípravných kurzů a práci se seniory. Jejím nejvlastnějším vyjadřovacím prostředkem je malba, v níž – při zkoumání obecných otázek spojených s podobou univerza a zániku civilizace – pracuje s multiplikací geometrických motivů akcentovaných figurativními zásahy. Její ornamentalizující kompozice vyznačující se dynamickým rytmem a výraznou barevností upomínají na vizuální kulturu šedesátých let. Je členkou umělecké skupiny RASVÁD. Samostatně vystavuje od roku 2000. Zatím poslední autorčina sólová výstava proběhla v Regionálním muzeu v Mikulově (V prachu, 2015).

Zuzana Novotná Ištvanová reprezentuje specifický segment současné umělecké scény: pochází totiž z okruhu někdejších studentů Katedry výtvarné výchovy Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity, kteří se vyprofilovali ve výrazné malířské osobnosti a kteří zároveň absolvovali také Fakultu výtvarných umění Vysokého učení technického v Brně. Patří mezi ně například i Petr Kunčík (srovnání je na místě z hlediska využívání média malby, vzdělání, generační příslušnosti a logicky i společných projektů; za mnohé uveďme například výstavu s názvem Sci-fi připravenou pod kurátorským vedením Jana Zálešáka pro brněnskou Galerii mladých v roce 2010) nebo čerství absolventi obou jmenovaných škol Michael Hon a Andrej Ševčík, jejichž práce v kontextu nastupující malířské generace nelze přehlédnout. Přístup těchto „dvojích absolventů“ je podobný hned v několika rysech: jednak je to orientace k malbě, v jejímž rámci inklinují k repetitivnosti motivů či k jakési „nové ornamentalitě“, jednak kontinuální a systematické rozvíjení jednoho uměleckého programu, v němž je patrný vliv Petra Kamenického, který formuje uměleckou identitu vybraných talentů z Katedry výtvarné výchovy a vysílá je dál na oběžnou dráhu volného umění. Pro umělce, kteří vycházejí z toho prostředí, je typické neokázalé, ale pevné přesvědčení o vlastním směřování, aniž by se ve své tvorbě nechali znejišťovat nebo unášet módními trendy. Tím ovšem zdaleka nechci říct, že by byli konzervativní! „Ten příběh začíná pádem hvězdy,“ zní úvodní věta oficiálního distributorského textu k stejnojmennému blockbusteru, která nám může posloužit jako výchozí bod k výkladu obsahů, s nimiž ve svých malbách pracuje Zuzana Novotná Ištvanová. Autorka tematizuje radikální průnik dvou světů, k němuž dochází v důsledku třesku, výbuchu jedné civilizace a momentu jejího rozprášení ve velkolepém víru – změti předmětů, které se změnily v množinu střepin a abstraktních pozůstatků hmotné reality, již už nelze rekonstruovat a která mizí v nekonečnu „velkého vesmíru“, k němuž se v limitovaném obzoru laika neodmyslitelně pojí také sousloví hvězdný prach. Toto označení přitom evokuje mnohé: jako první mi přichází na mysl legendární alter ego Davida Bowieho pojmenované Ziggy Stardust, krycí jméno agentky ze seriálu Major Zeman v podání nezapomenutelné Reginy Rázlové nebo název indického měsíčníku vycházejícího v angličtině a hindštině, který informuje o novinkách z Bollywoodu. Je však třeba zdůraznit, že u Zuzany Novotné Ištvanové neuspějeme ani s jednou z těchto nahodilých konotací. Autorka totiž s podobnou citační strategií nepracuje, její stardust nese původní význam – je to typ kosmického prachu tvořeného částicemi v okolním vesmíru. V přeneseném slova smyslu je to však také hvězdný prach symbolizující pomíjivost existence.

Název výstavy se tedy přímočaře vztahuje k narativu obrazů, v němž malířka operuje s tématem apokalypsy, které zpřítomňuje prostřednictvím kombinace abstraktních gestických i geometrických forem, jimiž buduje „prostředí třesku“, a drobných figurativních vstupů, které jsou „něčím mezi člověkem, zvířetem, hmyzem a strojkem“. Tyto subtilní motivy – technicistně organické hračky, živoucí robůtci – přitom tvoří ornamentální strukturu vloženou do dynamické geometrické kompozice pozadí. Nejspodnější vrstva obrazu je tvořena expresivní energickou malbou jen místy prosvítající na povrch, na niž pak autorka za pomoci vykrývání páskami klade další rovinu – pole fragmentů –, kterou dále rozšiřuje o akvarelové zásahy, jimiž poněkud překvapivě vstupuje do „těžkého kalibru“ malby. Díky rozdílným malířským přístupům vzniká napětí mezi jednotlivými světy: prostředím třesku, úlomků a střepin, tedy „abstrakcí“, a subtilními „infantilními“ motivy, tedy „čímsi na pomezí figurace a ornamentality“. Propojení zdánlivě neslučitelných koncepcí zároveň reflektuje vztah mezi mikrokosmem a makrokosmem.

Otázka ornamentu se pro tvorbu Zuzany Novotné Ištvanové ukazuje jako podstatná. Její obrazy nejsou „oknem do jiné reality“, ale spíše výsekem nekonečného ornamentu vzniklého vrstvením. Sestavování určitého typu vizuálních dat v režimu repetitivnosti, nebo lépe řečeno neohraničené multiplikovatelnosti, vede k univerzalitě zobrazení a současně vyvolává zdání nekonečnosti vesmíru. Obraz nezachycuje jedinečný konkrétní výjev, ale operuje se specifickou organizací tvarů a motivů, které jsou projektovány na předem vymezené pole. A právě v tom je – paradoxně díky ornamentalitě a promyšlené práci s plošností – výsostně abstraktní.

Apokalyptická vizualita vesmíru Zuzany Novotné Ištvanové nevyvolává úzkostné, temné ani tísnivé konotace, ale spíše zvědavost, která v souvislosti se zmíněným „kontrastem světů“ vyúsťuje v otázky typu: Jak je obraz vystavěn? Co skrývají jednotlivé vrstvy? A (v rovině významu) také: Co bude následovat poté? Její malby mohou upomínat i k vizuální kultuře šedesátých let, a to nejen díky uplatňování „bruselských trojúhelníků a lichoběžníků“. Spojitost s poetikou vesmírného světa vyvstává hlavně kvůli využívání emblematického motivu antropomorfizovaného robota, který je však v přítomných obrazech vržen do cizí bezbřehé reality a postrádá tak nezbytný příznak technooptimismu. I v situaci přijetí skutečnosti zániku jedné civilizace však tento „relikt dávné ilustrace z dětské knížky“ poskytuje možnost s něčím se identifikovat: po explozi, až usedne prach, uvidíme něco důvěrně známého. Svět zůstává obydlen, i když možná někým jiným a v jiné dimenzi.