Václav Kočí

Dvojitá dna tajné schránky

1. 10. | 18. 11. 2015

kurátoři

Petr Kamenický

Markéta Žáčková

SEDM OTÁZEK PRO VÁCLAVA KOČÍHO

Vaše umělecká činnost má povahu „ateliérové tvorby“, průběžně pracujete na svých obrazech, aniž byste jejich vznik apriorně podmiňoval konkrétním výstavním projektem. Přesto předpokládám, že výstavní činnost pro vás představuje specifický typ impulsu. Znamená to, že v rámci přípravy výstavy „pracujete víc“, že vytváříte nová díla pro konkrétní výstavní prostor?

Před výstavou skutečně přidám na tempu a pracuju ještě víc než obvykle. Většinou maluju na každou výstavu nové obrazy. Míra toho všeho je ovlivněna charakterem chystané výstavy a kvalitami a vlastnostmi prostoru, do kterého míří. Pokaždé se snažím přemýšlet o výstavě jako o kompaktním celku – nejen jako o souboru obrazů, ale i o jeho vztahu k architektuře – takže často vznikají práce přímo pro daný prostor. To je také případ výstavy pro Strom Art Gallery. Namaloval jsem nové obrazy a vymyslel instalaci pro jednu z místností galerie.

Dlouhodobě se věnujete práci se znakem. Obrazy kódovaných sdělení jsou pro vaši tvorbu příznačné. Jak byste charakterizoval vývoj „komunikačního“ principu v průběhu vaší dosavadní umělecké činnosti? Jak se proměňují principy textových a numerických záznamů, s nimiž pracujete, jaká je geneze vašeho „šifrování“?

Ta geneze je jednoduchá: původně jsem s textem pracoval pouze utilitárně. Obrazy jsem prostě popisoval číselným kódem kvůli potřebě jejich systematizace. Postupně jsem si uvědomil, že to, co má každý obraz jedinečné, je právě tento kód, a začal jsem jej používat jako významovou a obsahovou rovinu pro tehdy nový cyklus The Score. Bavila mě taková tautologická zkratka – na obraze je namalovaný obraz toho obrazu, opakující se informace. Pro její vyjádření jsem používal formu „písma“, která vznikala pro každý obraz speciálně podle proporcí a členění plochy malby. Všiml jsem si, že manipulací vlastností plynutí textu vzniká v podstatě abstraktní mřížka, kterou lze ale dále číst jako nosič informace. Navíc v jejím rastru vznikají další vzorce. S těmi pracuji dnes. Jsou to v podstatě fragmenty původního textu. Sémantickou rovinu textů malovaných do mých nových obrazů vnímám jako svého druhu téma. Baví mě totiž pro každý obraz hledat nejrůznější typy sdělení – text populární písničky, vzkaz pro asistentku, e-mail od kamaráda, básničku nalezenou na ulici. Tato banálnost v kontrastu k auře tajemnosti, kterou může šifrování mít, je přitažlivá.

Abstraktní malba je v současném českém umění relativně vzácným jevem. Mohl byste krátce zhodnotit stav současného abstraktního umění a specifikovat svou pozici v jeho rámci? Můžete jmenovat některé umělecké osobnosti, které považujete za spřízněné?

Myslím, že je obecně dost těžké dnes nějak jasněji kategorizovat autorské výstupy. V současnosti se většina autorů volně pohybuje v rámci „tradičních“ kategorií malby a používá různé typy malířských forem, míchá různé přístupy. Pokud bychom se měli bavit o abstraktní malbě ve smyslu nezobrazujícího umění, pak se domnívám, že na české scéně je celá řada autorů, kteří pracují s abstraktní formou ať už v čistě konceptuální poloze (Šerých), v poloze vyloženě malířské (Hanvald, Paučo) nebo v poloze malířsky procesuální (Novotný, Achrer). Na druhé straně lze snad čas od času vysledovat tendence nebo trendy, které se začnou na nějakou chvíli prosazovat a které se po jistou dobu stanou dominantními. Zdá se mi například, že v rámci české geometrické malby – do něhož se cítím patřit – se objevují snahy o práci s povrchem, o jeho zpracování určitým formálním gestem (Houdek, Bárta), a objevují se i tendence pracovat s trojrozměrnou formou v rámci závěsného obrazu (Dub, Říhová).

Mohl byste popsat svůj vztah k médiu malby? Jak ve své tvorbě využíváte jiných mediálních forem jako je objekt, instalace, pohyblivý obraz?

Malba je pro mě hlavním vyjadřovacím prostředkem, přesto svoje obrazy chápu jako určité objekty. Proto třeba maluji i na boční strany podrámku. Pro mě je důležitá hmota obrazu, která funguje sama o sobě. Ve většině obrazů pracuji s vrstvením systémů a barev přes sebe, čímž někdy vzniká optická iluze obrazové hloubky. Tyto dva efekty chápu ve vzájemné souvztažnosti a znamená to pro mě, že obraz není jenom povrchem – natřenou plochou –, ale má svou vlastní vnitřní hloubku. Instalovat obraz pro mě znamená pochopit prostor, ve kterém má obraz viset. V poslední době se taky zabývám intervencemi do architektury, které přesahují rámec malovaného obrazu a pracují spíše s lokálními aspekty a vlastnostmi daného prostoru. Trojrozměrnost jako taková je princip, který mě přitahuje; v některých dřívějších číslovaných obrazech jsem řešil i možnost vytvářet z nich objekty nebo sochy. Nikdy jsem se však nepustil do větší realizace, dosud zůstalo jen u skic a pokusů. Pohyblivý obraz mě zatím nezajímá.

Působíte jako pedagog na Ústavu architektury Fakulty stavební VUT v Brně. Jak vnímáte – i na základě této profesní zkušenosti – současný vztah architektury a výtvarného umění?

Jes Fernie píše v jedné své knize, že hlavní rozdíl v práci umělců a architektů spočívá v tom, že architekti vytvářejí prostor a umělci zážitek. Podle mě je v současnosti stále častější, že se tyto dva přístupy prolínají. Souvisí to i s tím, co jsem řekl dříve o fragmentaci a prolínání tradičních kategorií. Umělci často používají architekturu nebo její elementy k vytváření site-specific instalací či projektů pro veřejný prostor, architekti zase mnohdy posunou budovy až do skulpturálních artefaktů, v nichž požadavek funkce ustupuje konceptu a estetice. Podle mě je nicméně stále důležité vnímat dvojí pojetí tohoto vztahu, a to zvláště v českém prostředí. Možná to souvisí s devastací společenské mentality v minulých dobách. Připadá mi, že obzvlášť architekti mají pořád poněkud rezervovaný postoj ke spolupráci s výtvarnými umělci a někdy místo toho, aby využili potenciál spolupráce s odborníkem, navrhují raději do své architektury výtvarná řešení sami. Ne vždy to však dopadá, jak by mohlo. My se na škole snažíme takové postoje bourat nebo si je spíše vůbec nepřipouštět. V rámci výuky vytváříme pro studenty podmínky, ve kterých je učíme vnímat architekturu a výtvarné umění ve vzájemné synergii. Snažíme se jim ukázat, že spolupráce architektů s výtvarnými umělci je plnohodnotná kategorie, které je potřeba věnovat pozornost.

Vaší nejnovější realizací v architektuře jsou nástěnné malby Hello World v novém pavilonu Q Fakulty informačních technologií VUT v Brně. Co pro vás znamenají zakázky do veřejného prostoru?

Realizace na FIT VUT je vlastně už dost stará, dělal jsem ji na přelomu roku 2013 a 2014. Po ní jsem pracoval ještě na jedné, rozlohou mnohem větší a náročnější realizaci v novém Laboratorním centru UTB ve Zlíně s brněnským architektem Vladislavem Vránou (http://vaclavkoci.cz/projekty/68-lcft-zlin). Ale to je vlastně taky už rok zpátky. Zakázky do veřejného prostou osobně vnímám v několika rovinách. Vždycky je to pro mě obrovská výzva pracovat mimo ateliér – navíc ve formátech, které fyzicky mnohonásobně přesahují ateliérové možnosti. Výzva je to také proto, že do takové práce vstupuje další řada aspektů, s nimiž během návrhu i realizace musíte počítat. Architektura je užitný prostor, který sám o sobě nějak funguje. Má svou vlastní formu a svého autora, má nějakou funkci a příběh. Pohybují se, pracují v něm a žijí lidské bytosti. Všechny tyto aspekty vstupují do práce na takovýchto zakázkách, a to je vlastně další rovina, o níž je třeba uvažovat. Přiznám se totiž, že mě hrozně baví tyto věci vymýšlet a řešit! Proto si následnou realizaci vyloženě užívám, třebaže je často logisticky a organizačně velmi náročná. Samotná výtvarná práce je pouhým zlomkem toho všeho.

Protože se blíží vyhlášení laureáta Ceny Jindřicha Chalupeckého, které proběhne 20. listopadu 2015 v Moravské galerii v Brně, ráda bych znala váš tip na vítěze. Mezi finalisty letošního ročníku jsou Vojtěch Fröhlich, Lukáš Karbus, Barbora Kleinhamplová, Pavla Sceranková a Pavel Sterec. Kdo podle vás cenu získá a komu byste ji dal vy?

Osobně bych cenu přál Lukášovi, ale myslím, že vyhraje Pavla.

Markéta Žáčková