Václav Kočí
Dvojitá dna tajné schránky
1. 10. | 18. 11. 2015
kurátoři
Petr Kamenický
Markéta Žáčková
◊ FOTO VERNISÁŽ
◊ FOTO INSTALACE
Václav Kočí (*1981) absolvent Fakulty výtvarných umění VUT v Brně (Ateliér malířství 3 Petra Kvíčaly, 2006; doktorský studijní program Výtvarná umění, obor Umění ve veřejném prostoru, 2010). Žije a pracuje v Brně. Jeho konceptuální malby jsou založeny na transpozici textových a numerických informací do kódovaných vizuálních forem. Samostatně vystavuje od roku 2003, zatím poslední autorova sólová výstava proběhla na jaře 2014 v brněnské Galerii Jiří Putna. Z řady skupinových vystoupení patří mezi nejvýraznější přehlídka vítězů ceny Ars kontakt 2007 v Brně a Praze, výstava Polohy současné abstrakce v Domě U Zlatého prstenu Galerie hlavního města Prahy (2011) a kolektivní projekt Beginner Layer by Layer Romana Gajdoše, Václava Kočího a Jana Šerých připravený pod kurátorským vedením Jiřího Ptáčka pro brněnskou Galerii Ars (2013).
Název výstavy, jakkoli se může zdát záhadný a poeticky nadsazený, přesně vystihuje tvůrčí přístup Václava Kočího: jeho konceptuální malba operuje s textovým či numerickým šifrováním, kde jsou pod svrchní vrstvou uložena sdělení, která určují podobu obrazu-objektu-tajné schránky. Její obsah ovšem zůstává divákovi utajen, protože autor mu nenabízí žádný „výkladový manuál“ ani „transpoziční mřížku“. V šifrování tedy účinkuje autorova důsledně skrytá tvůrčí logika jako ustavující princip obrazové kompozice, což výsledné malby zároveň vzdaluje nahodilosti nebo pouhé estetičnosti.
Koncem léta letošního roku našel Václav Kočí na ulici pohozený fragment knihy obsahující mimo jiné následující báseň: Používám všech prostředků / Legenda začla v prostředku / S rozkoší přehazuješ stránky / Dvojitá dna a tajné schránky
S jistou mírou romantického fatalismu se rozhodl tuto „zprávu“ zakódovat do své nové malby. Z další pasáže nalezeného textu se dalo usuzovat, že se snad jedná o báseň Jiřího Mahena (anebo taky ne), což vytváří příhodnou spojnici ke Kočího autorské identitě založené na sbírání už existujících textů a jejich transpozici do vizuálních forem. Obraz s názvem Dvojitá dna tajné schránky proto představuje vstupní objekt celé výstavní instalace a současně je aktuálním emblémem umělcova konceptuálního přístupu k malbě. Kurátorčino důkladnější pátrání po původu neúplného – a v dané chvíli i anonymního – textu vztaženého k citované básni ale odhalilo další „osudovou“ souvislost, a tou je autorství Jana Mukařovského – významného představitele českého strukturalismu. Citovaná báseň, kterou napsal Vítězslav Nezval, jak se později ukázalo, je totiž součástí Mukařovského příspěvku do sborníku k Mahenovým padesátinám z roku 1933. Dílem náhody, která ve výběru „libret“ k obrazům Václava Kočího hraje klíčovou roli, se nám v tomto případě otevírá příhodný výkladový rámec. Je ovšem třeba doplnit, že kvalita (rozuměj závažnost) nalezeného textu pro něj nepředstavuje nijak zásadní podmínku – v dalších obrazech jsou v „tajné schránce“ uloženy například banální pracovní vzkazy, texty písniček, úvodní slova k vlastním i cizím výstavám a jiné, zcela nahodile nacházené, textové informace.
Nález a následné využití „Nezvalovy básně v Mukařovského textu věnovaném Jiřímu Mahenovi“ je v přítomném kontextu až vtipně nečekaným a současně příznačným setkáním: práce spisovatele, tvůrce „nové poetiky thematu“, ale také význačného knihovníka Mahena, založená na shromažďování, třídění a katalogizování informací – což mimochodem patří mezi další Kočího charakteristické postupy –, je ve sborníku reflektována strukturalistou, tedy zástupcem teorie, která ve 20. století zásadně ovlivnila uvažování o jazyce jako o znakovém systému, jako o systému systémů. V tomto nadneseném výkladovém gardu se dostáváme k jednoduchému vyústění celého našeho „příběhu o podivuhodném nálezu“: logos ovládá chaos, a tím se z něho stává kosmos. A Václav Kočí chce být tím, kdo dokáže dát tento proces do pohybu.
SEDM OTÁZEK PRO VÁCLAVA KOČÍHO
Vaše umělecká činnost má povahu „ateliérové tvorby“, průběžně pracujete na svých obrazech, aniž byste jejich vznik apriorně podmiňoval konkrétním výstavním projektem. Přesto předpokládám, že výstavní činnost pro vás představuje specifický typ impulsu. Znamená to, že v rámci přípravy výstavy „pracujete víc“, že vytváříte nová díla pro konkrétní výstavní prostor?
Před výstavou skutečně přidám na tempu a pracuju ještě víc než obvykle. Většinou maluju na každou výstavu nové obrazy. Míra toho všeho je ovlivněna charakterem chystané výstavy a kvalitami a vlastnostmi prostoru, do kterého míří. Pokaždé se snažím přemýšlet o výstavě jako o kompaktním celku – nejen jako o souboru obrazů, ale i o jeho vztahu k architektuře – takže často vznikají práce přímo pro daný prostor. To je také případ výstavy pro Strom Art Gallery. Namaloval jsem nové obrazy a vymyslel instalaci pro jednu z místností galerie.
Dlouhodobě se věnujete práci se znakem. Obrazy kódovaných sdělení jsou pro vaši tvorbu příznačné. Jak byste charakterizoval vývoj „komunikačního“ principu v průběhu vaší dosavadní umělecké činnosti? Jak se proměňují principy textových a numerických záznamů, s nimiž pracujete, jaká je geneze vašeho „šifrování“?
Ta geneze je jednoduchá: původně jsem s textem pracoval pouze utilitárně. Obrazy jsem prostě popisoval číselným kódem kvůli potřebě jejich systematizace. Postupně jsem si uvědomil, že to, co má každý obraz jedinečné, je právě tento kód, a začal jsem jej používat jako významovou a obsahovou rovinu pro tehdy nový cyklus The Score. Bavila mě taková tautologická zkratka – na obraze je namalovaný obraz toho obrazu, opakující se informace. Pro její vyjádření jsem používal formu „písma“, která vznikala pro každý obraz speciálně podle proporcí a členění plochy malby. Všiml jsem si, že manipulací vlastností plynutí textu vzniká v podstatě abstraktní mřížka, kterou lze ale dále číst jako nosič informace. Navíc v jejím rastru vznikají další vzorce. S těmi pracuji dnes. Jsou to v podstatě fragmenty původního textu. Sémantickou rovinu textů malovaných do mých nových obrazů vnímám jako svého druhu téma. Baví mě totiž pro každý obraz hledat nejrůznější typy sdělení – text populární písničky, vzkaz pro asistentku, e-mail od kamaráda, básničku nalezenou na ulici. Tato banálnost v kontrastu k auře tajemnosti, kterou může šifrování mít, je přitažlivá.
Abstraktní malba je v současném českém umění relativně vzácným jevem. Mohl byste krátce zhodnotit stav současného abstraktního umění a specifikovat svou pozici v jeho rámci? Můžete jmenovat některé umělecké osobnosti, které považujete za spřízněné?
Myslím, že je obecně dost těžké dnes nějak jasněji kategorizovat autorské výstupy. V současnosti se většina autorů volně pohybuje v rámci „tradičních“ kategorií malby a používá různé typy malířských forem, míchá různé přístupy. Pokud bychom se měli bavit o abstraktní malbě ve smyslu nezobrazujícího umění, pak se domnívám, že na české scéně je celá řada autorů, kteří pracují s abstraktní formou ať už v čistě konceptuální poloze (Šerých), v poloze vyloženě malířské (Hanvald, Paučo) nebo v poloze malířsky procesuální (Novotný, Achrer). Na druhé straně lze snad čas od času vysledovat tendence nebo trendy, které se začnou na nějakou chvíli prosazovat a které se po jistou dobu stanou dominantními. Zdá se mi například, že v rámci české geometrické malby – do něhož se cítím patřit – se objevují snahy o práci s povrchem, o jeho zpracování určitým formálním gestem (Houdek, Bárta), a objevují se i tendence pracovat s trojrozměrnou formou v rámci závěsného obrazu (Dub, Říhová).
Mohl byste popsat svůj vztah k médiu malby? Jak ve své tvorbě využíváte jiných mediálních forem jako je objekt, instalace, pohyblivý obraz?
Malba je pro mě hlavním vyjadřovacím prostředkem, přesto svoje obrazy chápu jako určité objekty. Proto třeba maluji i na boční strany podrámku. Pro mě je důležitá hmota obrazu, která funguje sama o sobě. Ve většině obrazů pracuji s vrstvením systémů a barev přes sebe, čímž někdy vzniká optická iluze obrazové hloubky. Tyto dva efekty chápu ve vzájemné souvztažnosti a znamená to pro mě, že obraz není jenom povrchem – natřenou plochou –, ale má svou vlastní vnitřní hloubku. Instalovat obraz pro mě znamená pochopit prostor, ve kterém má obraz viset. V poslední době se taky zabývám intervencemi do architektury, které přesahují rámec malovaného obrazu a pracují spíše s lokálními aspekty a vlastnostmi daného prostoru. Trojrozměrnost jako taková je princip, který mě přitahuje; v některých dřívějších číslovaných obrazech jsem řešil i možnost vytvářet z nich objekty nebo sochy. Nikdy jsem se však nepustil do větší realizace, dosud zůstalo jen u skic a pokusů. Pohyblivý obraz mě zatím nezajímá.
Působíte jako pedagog na Ústavu architektury Fakulty stavební VUT v Brně. Jak vnímáte – i na základě této profesní zkušenosti – současný vztah architektury a výtvarného umění?
Jes Fernie píše v jedné své knize, že hlavní rozdíl v práci umělců a architektů spočívá v tom, že architekti vytvářejí prostor a umělci zážitek. Podle mě je v současnosti stále častější, že se tyto dva přístupy prolínají. Souvisí to i s tím, co jsem řekl dříve o fragmentaci a prolínání tradičních kategorií. Umělci často používají architekturu nebo její elementy k vytváření site-specific instalací či projektů pro veřejný prostor, architekti zase mnohdy posunou budovy až do skulpturálních artefaktů, v nichž požadavek funkce ustupuje konceptu a estetice. Podle mě je nicméně stále důležité vnímat dvojí pojetí tohoto vztahu, a to zvláště v českém prostředí. Možná to souvisí s devastací společenské mentality v minulých dobách. Připadá mi, že obzvlášť architekti mají pořád poněkud rezervovaný postoj ke spolupráci s výtvarnými umělci a někdy místo toho, aby využili potenciál spolupráce s odborníkem, navrhují raději do své architektury výtvarná řešení sami. Ne vždy to však dopadá, jak by mohlo. My se na škole snažíme takové postoje bourat nebo si je spíše vůbec nepřipouštět. V rámci výuky vytváříme pro studenty podmínky, ve kterých je učíme vnímat architekturu a výtvarné umění ve vzájemné synergii. Snažíme se jim ukázat, že spolupráce architektů s výtvarnými umělci je plnohodnotná kategorie, které je potřeba věnovat pozornost.
Vaší nejnovější realizací v architektuře jsou nástěnné malby Hello World v novém pavilonu Q Fakulty informačních technologií VUT v Brně. Co pro vás znamenají zakázky do veřejného prostoru?
Realizace na FIT VUT je vlastně už dost stará, dělal jsem ji na přelomu roku 2013 a 2014. Po ní jsem pracoval ještě na jedné, rozlohou mnohem větší a náročnější realizaci v novém Laboratorním centru UTB ve Zlíně s brněnským architektem Vladislavem Vránou (http://vaclavkoci.cz/projekty/68-lcft-zlin). Ale to je vlastně taky už rok zpátky. Zakázky do veřejného prostou osobně vnímám v několika rovinách. Vždycky je to pro mě obrovská výzva pracovat mimo ateliér – navíc ve formátech, které fyzicky mnohonásobně přesahují ateliérové možnosti. Výzva je to také proto, že do takové práce vstupuje další řada aspektů, s nimiž během návrhu i realizace musíte počítat. Architektura je užitný prostor, který sám o sobě nějak funguje. Má svou vlastní formu a svého autora, má nějakou funkci a příběh. Pohybují se, pracují v něm a žijí lidské bytosti. Všechny tyto aspekty vstupují do práce na takovýchto zakázkách, a to je vlastně další rovina, o níž je třeba uvažovat. Přiznám se totiž, že mě hrozně baví tyto věci vymýšlet a řešit! Proto si následnou realizaci vyloženě užívám, třebaže je často logisticky a organizačně velmi náročná. Samotná výtvarná práce je pouhým zlomkem toho všeho.
Protože se blíží vyhlášení laureáta Ceny Jindřicha Chalupeckého, které proběhne 20. listopadu 2015 v Moravské galerii v Brně, ráda bych znala váš tip na vítěze. Mezi finalisty letošního ročníku jsou Vojtěch Fröhlich, Lukáš Karbus, Barbora Kleinhamplová, Pavla Sceranková a Pavel Sterec. Kdo podle vás cenu získá a komu byste ji dal vy?
Osobně bych cenu přál Lukášovi, ale myslím, že vyhraje Pavla.
Markéta Žáčková