Samuel paučo

Potopa

21. 1. | 11. 3. 2016

kurátoři

Petr Kamenický

Markéta Žáčková

SEDM OTÁZEK PRO SAMUELA PAUČA

1. Mohl bys popsat proces vzniku svých obrazů? Máš nějakou ověřenou metodu, apriorně stanovenou představu, kterou se snažíš naplnit, nebo pracuješ spíše intuitivně?

Proces to v poslednej dobe vskutku je! Postupom času som si našiel vlastnú autorskú metódu, ktorá sa každým cyklom nabaľuje o nové prvky a štádiá vzniku obrazu. Obraz však vzniká klasicky, vrstva za vrstvou. Ale v každom prípade, predstava konečného vyznenia jednotlivých obrazov je schválne dosť mlhavá. Náhoda, intuícia a permanentný dialóg s obrazovou matériou hrajú svoju zásadnú rolu. Samozrejme, človek sa snaží pracovať konzistentne, v hrubých obrysoch vie, kam by sa chcel cirka dopracovať, ale občas sa na plátne objaví náhodne tak zásadný moment, že človek neodolá a začne nový cyklus.

2. Silným tématem tvých maleb je horská krajina. Proč? Jak vznikl tvůj nejnovější soubor Potopa?

Majestátnosť a akási vnútorná transcendentálnosť horských masívov ma vizuálne priťahovali vždy, ale Hory som začal maľovať náhodou – vznikli mi pod rukami abstraktným formálnym experimentom, a tak nejak som si ich zobral za svoje a svojim spôsobom som sa zamiloval… Cyklus Potopa plynule nadväzuje na moju abstraktne-krajinársku polohu, avšak tentokrát s jasnejším zobrazivým rámcom, v posledných dielach vykryštalizovaným do opustenej, prípadne zdecimovanej drevenej architektúry v imaginatívnej existencionálnej krajine a opäť skôr na základe intuície ako plne vedomej intencie s jasným posolstvom. Nechávam sa totiž rád prekvapovať samotnou prácou a zaujíma ma viac „podvedomý otisk“ maliarstva, ako iba realizácia jasnej vízie.

3. V některých sériích svých obrazů se věnuješ také zátiší (Soles in Monte Negro, 2013) či figuře (Post-Paučo, 2015; Skiers, 2008). Můžeš přiblížit svůj vztah k těmto tradičním námětům?

Zátišie a figúra sú klasické a zásadné námety, na ktorých sa maliar osvedčene najviac naučí – no a keďže som sa im v priebehu štúdia zdarne vyhýbal, skúšam si všetky polohy a „učím sa“ postupne a tak trochu spätne.

4. Pracuješ i s kategorií „obraz jako téma malby“ a „obraz-objekt“. Co pro tebe představuje materialita obrazu, která je často natolik silná, že jej transponuješ do prostorové formy?

Vždy som obrazy vnímal viac fyzicky, alebo povedzme objektovo a zaujímali ma všetky materiálne vlastnosti obrazu – od rámu po tieň na stene. Časom som začal „konceptuálne“ toto zaujatie a niektoré aspekty maľby tematizovať a vznikali tak akési obrazové objekty. Plátno, šeps, farba, podrámky, bočné, zadné strany obrazov, maliarsky depozit, neviditeľná maľba, vrstvenie malieb, obraz ako komodita – to všetko sa stávalo myšlienkovým a pracovným materiálom pre sériu Opony, v ktorej vlastne dodnes pokračujem. Ale popravde, svojím spôsobom je to i trochu únik a oddych od maľovania.

5. Jsi „renesanční člověk“: spolu s houslistou Alexeyem Aslamasem působíš v hudební formaci Swing Pigs, s Janem Pražanem a Lyubenem Petrovem jste jako „bytostní malíři“ a žáci Martina Mainera z brněnské FaVU založili uměleckou skupinu TUBA (nebo též 3P podle počátečních písmen příjmení členů), ale čas od času se věnuješ i činnosti kurátora a kritika. Jak ses ocitl v pozici koncertního umělce, jakou posloucháš hudbu a který svůj kurátorský počin pokládáš za nejzdařilejší?

„Renesančný“ je asi silné slovo, skôr by som povedal, že je to to klasické „všetko si osahať“. Gitara ma sprevádza od trinástich a zas vďaka náhode som sa dal pred tromi rokmi dokopy s Alexom – no a odvtedy koncertujeme. Hudobne nie som nijak vyhranený a tak počúvam úplne všetko, momentálne mám napríklad v aute slovenské ľudovky, no a za „kurátora“ sa veľmi nepovažujem, skôr ma baví sa hrať s inštaláciou a architektúrou výstav, a preto možno nemám žiadný favorizovaný počin.

6. Hned po studiích na Fakultě výtvarných umění Vysokého učení technického v Brně jsi začal pracovat jako odborný asistent v Ateliéru malířství 3 prof. Petra Kvíčaly. Od roku 2012 působíš na Akademii výtvarných umění v Praze v Ateliéru malířství IV vedeném prof. Martinem Maierem. Jak se cítíš v roli pedagoga a co by podle tebe mělo přinášet vzdělání získané na vysoké umělecké škole?

Vysoké umelecké školy sú naozaj kategóriou samou o sebe a osobne ich považujem za posledné a zásadné autonómne zóny, v ktorých sa dá v dnešnej informačno-mediálne-totalitnej spoločnosti kultivovať mimo iné kritické myslenie… a stále sa môže fajčiť. V roli pedagóga sa inak cítim výtečne, ale jasne si uvedomujem zodpovednosť a komplikovanosť učiť niekoho „na umelca“.

7. Jak vnímáš činnost profesních sdružení umělců, kurátorů, teoretiků a dalších osob spojených s výtvarným uměním, jakým je například Spolek Skutek? Domníváš se, že se v rámci uměleckého provozu „má každý postarat sám o sebe“, nebo že by si umělci zasloužili obdobnou organizaci, jakou je třeba Česká komora architektů?

Všetky podobné aktivity vnímam popravde tak trochu z diaľky, z pozície maliara, ktorý je väčšinu času zavretý sám, ako mních, v ateliéri (navyše v Brne). Nemám tak nijak vyhranený názor, ale vždy som bol viac-menej podozrievavý a kritický voči rôznym „záujmovým skupinkám“ a všemožným „kamarádkšeftom“, čím samozrejme netvrdím, že je to prípad Skutku, len som skeptický ohľadom existencie organizácie, ktorá by zastrešovala a hájila všetkých vizuálnych umelcov.

Bonus na závěr: ještě bych si dovolila dvě montypythonovské otázky, pokládané strážcem rokliny při hledání Svatého Grálu, neboť i tvé krajiny mají transcendentální přesah: Jaké je tvé poslání? Jaká je tvá nejoblíbenější barva?

Poslanie: Byť.

Farba: Paynova šeď.

Markéta Žáčková a Samuel Paučo, Brno, Přízova 3, 11. 1. 2016