◊   FOTO VERNISÁŽ

◊   FOTO INSTALACE

Práce Pavla Korbičky jsou vždy vázány na konkrétní prostor, k němuž autor přistupuje „s přesností architekta a s uvážlivostí vědce“. Základními vyjadřovacími prostředky jsou pro něho tedy prostor a světlo. Tyto výsostně filozofické kategorie transponuje za pomoci překvapivě jednoduchého materiálu, jímž jsou polykarbonátové desky ve svém průmyslovém modulu v kombinaci s neonovými trubicemi, do světelných instalací, které vytvářejí „novou realitu“. Subtilní, a přesto monumentální objekty diváka uvádí do specifické situace: optické vlastnosti lehkých a jakoby nehmotných transparentních desek v součinnosti se světlem redefinují vnímání prostoru, který získává nové kvality, znepřehledňuje se a jako takový aktivizuje základní lidské smysly – obrací člověka k otázkám po vlastní pozici ve světě, k nutnosti uvědomění si vlastní existence.

Autorův přístup je přísně analytický – důkladně studuje technickou dokumentaci výstavního prostoru, v jehož půdorysu hledá skryté zákonitosti, které pak vizualizuje prostřednictvím kresby. Skici, které vpisuje do plánů, dávají základ jeho světelným stavbám následně tvořícím „prostor v prostoru“. Galerie ani jiný výstavní prostor tak nejsou pouhou kulisou pro představení cizorodého objektu, ale stávají se integrální součástí celého díla. Členitost přítomného prostoru se Pavel Korbička rozhodl překonat postavením světelné stěny, která jím prochází, sjednocuje jej, ale zároveň jej dělí a vytváří tak dvě různé cesty. Divák je při tom veden, lákán a současně znejišťován barevným světlem.

A právě zde je třeba zdůraznit performativní složku Korbičkových světelných realizací, jejímž hlavním aktérem je divák, který – díky měnlivé povaze transparentního materiálu podnícené geometricky přesnou světelnou režií – získává možnost fyzicky zakusit těžko definovatelný prostor. Performativnost je příznačná také pro další linii autorovy tvorby, jíž jsou „záznamy trojrozměrného děje“ – barevné stopy zanechané na stěně galerie dotykem oděvu a těla tanečnic, s nimiž spolupracuje. V této souvislosti vyvstává zásadní role kresby, a to jak v podobě gestického záznamu řízeného jinou (taneční) profesí bez možnosti kontroly a dodatečných zásahů autora, tak v podobě racionálně řízeného skicování hmotné intervence do výstavního prostoru. Potvrzuje se tak (velmi tradiční) důležitost kresby-záznamu jako „hotového produktu“, ale i skici jako „kostry“, z níž se po autorově rozboru výstavního prostoru odvíjí finální podoba objektu a jeho světelného řešení.

Polykarbonát i neon nevyhnutelně odkazují k „průmyslovosti“, která se projevuje v repetitivnosti v rámci autorovy tvorby, nikoli však ve smyslu bezduchého opakování téže formy, ale ve smyslu prověřování nových možností konstantního rejstříku výrazových prostředků. Ve vztahu ke každému dalšímu prostoru totiž vzniká jiný typ „nové reality“, která vytváří neopakovatelnou situaci, v níž každý divák může zažít svůj vlastní soukromý příběh, aniž by byl vystaven ataku přemíry textových nebo obrazových informací. Pavel Korbička není a nechce být vypravěčem příběhů, neboť každý se musí radovat i bát sám za sebe.

 

 

 

ŠEST OTÁZEK PRO PAVLA KORBIČKU

 

1. Tvoje díla jsou vždycky určena pro konkrétní prostor, ať už se jedná o exteriér nebo interiér. S tím souvisí i to, že v současnosti nemáš ateliér. Znamená to, že jej nepotřebuješ a že tvé projekty vznikají v mentálním prostoru, z něhož pak v materializované podobě vstupují do reálného světa?

Je pravda, že má práce se v ateliéru dělat nedá. Základní povaha mých projektů je site-specific. Neznamená to ale, že bych ateliér nepotřeboval, nebo že by mé instalace vznikaly náhodně. Všemu předchází důkladný průzkum daného místa a série ověřovacích kreseb v konkrétním měřítku – je to jako když stavíš architekturu. Hlavním vyjadřovacím prostředkem je pro mě světlo, to je dominantní. Zároveň mě však zajímá také fyzická dimenze prostoru a jeho vztah k tělu. Zkoumám pohyb v konkrétním prostoru, současně ale vytvářím staticky ukotvené instalace – chci ukázat kontrast mezi dynamickým a statickým. Tento fyzický rozměr sleduji už od devadesátých let. Určujícími kategoriemi jsou pro mě tělo, pohyb, tanec, proporce a vnímání prostoru.

 

2. Mohl bys přiblížit, jakým způsobem koncipuješ svá díla, co je pro tebe důležité?

Existují jakési dvě základní roviny mé práce, které spolu souvisejí, vzájemně prolínají a ovlivňují. Na jedné straně jsou to světelné stavby z dutinkového polykarbonátu či naopak subtilní neonové lineární kompozice vepsané do konkrétního prostoru, na straně druhé pak nejrůznější záznamy tance, kde je tělo nástrojem tvoření, orientace v prostoru a zdrojem poznání. S tou posledně zmiňovanou rovinou souvisí i audiovizuální projekty posledních let, kde rytmus zvuku coby výsledek tělového gesta určuje podobu výtvarného díla.

 Přestože si možná mnozí budou pamatovat hlavně na můj dvacetimetrový červený neon, protínající koruny stromů v parku na Špilberku při Husově ulici, který jsem realizoval v rámci přehlídky Sochy v ulicích – Brno Art Open v roce 2008 a kvůli jehož nafocení jsem dokonce přesvědčil tehdejšího ředitele Technických služeb, aby rozsvítil Brno o půl hodiny dřív, nejvíce si cením prostorových variací pro konkrétní architekturu, sestavených z průmyslově vyráběných šestimetrových polykarbonátových modulů, prosvětlených barevnými neony. Jejich specifické světelné vlastnosti jsem objevil už v roce 2003 a téhož roku jsem je poprvé vystavil v Pražákově paláci Moravské galerie v Brně. Potom následovala řada dalších výstav, namátkou třeba v Domě umění v Českých Budějovicích, U Zlatého prstenu v Galerii hlavního města Prahy, na Letišti Václava Havla v Praze, v Galerii die Aktualität des Schönen v Liberci, v košické Kunsthalle nebo letos v umenšené podobě také v milánské galerii Spazio Tadini. Zatímco dřív jsem inklinoval spíše k uzavřeným formám, dnes mě naopak zajímají otevřené fyzicky přístupné instalace, do nichž může divák vstoupit a díky ireálným optickým světelným jevům a binokulárnímu vidění, jímž disponuje každý z nás, zažít stavy vlastní fyzické nerovnováhy. Nikdy mně nešlo o vyprávění příběhů, ale o navození takové situace, ve které každý návštěvník zažije svůj „vlastní“ příběh a třeba si tak i víc uvědomí sám sebe…

 

3. Existovala v tvém uměleckém vývoji nějaká výrazná osobnost, která ovlivnila tvoje uvažování?

Obě zmiňované roviny mého uměleckého uvažování mi dozajista pomohli otevřít dva profesoři na pražské Akademii výtvarných umění: Stanislav Kolíbal, jehož jsem posledním žákem a na jehož obdivuhodně přesný výklad děl Richarda Serry, Davida Rabinowitche nebo Sola LeWitta se jen těžko zapomíná, a Miloš Šejn, u kterého jsem studium dokončil a v jehož ateliéru jsem se prostřednictvím úvah o těle a různých tělových cvičení začal zajímat o výrazový tanec. Nevýznamná pro mě nebyla ani „pravidelně nepravidelná“ přátelská setkávání s Daliborem Chatrným nebo s Adrienou Šimotovou.

 

4. Pro tvé projekty je příznačná performativní složka, ačkoli na první pohled to nemusí být zřejmé. Jaká je pozice fyzična v tvé práci?

V souvislosti s tělem, o kterém už byla řeč, sleduji dvě hlavní linie: tanec a zvuk. Hlavním principem je při tom spontánní, improvizovaný výrazový tanec, který zanechává stopu, jež je „neřízená“ a nenese vnitřní logiku předem promyšlené kompozice. Mám velmi rád dílo tanečníka a teoretika Rudolfa Labana z 20. let, fascinují mě jeho partitury. Tělo je však znovu velmi podstatné i ve vztahu k mým „hmotným“ instalacím, protože také v nich pracuji s pohybem člověka v prostoru a s jeho vnímáním optických světelných jevů na plášti polykarbonátu. Jiří Valoch se jednou vyjádřil, že nezná jiného umělce, který by prostřednictvím objektu z transparentního materiálu prostoupeného světlem dokázal natolik znejistit diváka. To mě potěšilo, protože mým záměrem je samozřejmě i aktivizace základních smyslů člověka v pro něj nejednoznačně definovaném prostoru. V tomto smyslu se snažím dotknout existenciálních otázek, jak jsem už naznačil.

 

5. Spolupracuješ s jinými umělci, nebo je ti bližší individuální přístup, kdy všechno řídíš sám?

Už na studiích v roce 1996 jsem začal spolupracovat s tehdy ještě mladičkou studentkou Duncan centra v Praze, dnes významnou tanečnicí a choreografkou Petrou Hauerovou. Tehdy to byla pro mě zcela nová zkušenost. Na jedné straně jsem cítil, že mi to otevírá nové možnosti, na straně druhé mě to iritovalo, protože jsem nemohl všechno ovlivňovat sám, tvůrčí proces byl kompromisem časových možností nás obou. Postupně jsem si ovšem uvědomoval výjimečnost takové spolupráce, k níž se čas od času ještě vracíme.

 V roce 2011 jsem pak začal spolupracovat s talentovanou studentkou brněnské JAMU Lucií Vítkovou. Zaujaly mě její originální hudební improvizace na díla vystavená v brno-gallery.cz a nabídl jsem jí možnosti propojení výtvarné a zvukové složky do jediného celku. Od té doby jsme vytvořili řadu děl v rámci tří samostatných projektů: Akustické obrazy založené na „mechanickém“ převodu zvuku do kresebné formy, v minulosti vystavované například v pražské Galerii Pecka, Medialog coby dálkový audiovizuální dialog vedený prostřednictvím sítě Skype a bez naší účasti promítaný v přímém přenosu například na Babel Festivalu Prague 2012 nebo v rámci Gallery Tour v německém Lipsku, a Interference rozvibrovávající výstavní prostor v rytmu zvukové kompozice, vytvořené v témže prostoru na „site-specific struně“. Tento náš dosud poslední projekt jsme loni představili v Galerii města Blanska.

 Nikdy jsem však neměl ambice stát se současně tanečníkem nebo hudebníkem. Spolupráci s umělci daného oboru jsem vyhledal cíleně s ohledem na jejich profesionalitu, ale také proto, že konečné dílo nemělo být výsledkem výtvarného, nýbrž tanečního či hudebního tvůrčího procesu. Mělo být vytvořeno z úplně jiné perspektivy, se záměrem ponechání určité míry syrovosti či neuhlazenosti. Kdybych tato díla tvořil sám, podléhal bych zažitým potřebám výtvarníka neustále ovlivňovat jejich výslednou vizuální podobu. A právě to jsem nechtěl. Vztah dvou autorů je navíc úplně jiný než vztah mezi členy umělecké skupiny. Tam může docházet k různé míře kolaborace a dohody, nebo naopak k názorové převaze většiny nad menšinou. V případě umělecké dvojice je to však často boj na život a na smrt – jako v jakémsi moderním „manželství“.

 

6. Každému umělci, který vystavuje ve Strom Art Gallery, pokládám vždy sedm otázek. V daném případě je jich však na tvé přání pouze šest, neboť – jak říkáš – i Bůh tvořil svět za šest dní a sedmý den se věnoval odpočinku. Máš i ty nějaký „svůj svět“ mimo umění a učení na FaVU VUT v Brně?

Ano, šest otázek a dost. Mám rád tuto „mystiku“ vycházející ze stvoření světa. V evropském kontextu je přítomná dodnes, řečeno s nadsázkou. Takže ten „sedmý den v týdnu“ věnuji pěstování vína, protože mám vinohrad v Pouzdřanech.

 

 

 

Markéta Žáčková a Pavel Korbička, Brno, Rybářská 13/15, 15. 10. 2015