ONDŘEJ KOTRČ

Garden

23. 11. 2017 | 12. 1. 2018

kurátoři

Petr Kamenický

Markéta Žáčková

Ondřej Kotrč (*1982), absolvent Fakulty výtvarných umění Vysokého učení technického v Brně, kde studoval v Ateliéru malířství 3 pod vedením Petra Kvíčaly (2007–2014). V letech 2006–2007 studoval na Fakultě restaurování Univerzity Pardubice v Litomyšli. Vedle své umělecké činnosti se věnuje práci pro Fait Gallery v Brně, kde také žije a tvoří. Zabývá se procesuální stránkou malby, experimentováním s její materialitou, s barvou a světlem a testováním hranic mezi dvojrozměrností a objektovostí obrazu. Vyjadřuje se rovněž prostřednictvím instalace a objektu, přičemž využívá historicky ověřených technik ready-made, asambláže a dalších modernistických postupů, které však staví do nových konfigurací a vytváří tak specifické univerzum, v němž se kříží odkazy k minimalismu, pop artu, op artu a (často záměrně upadlé) glamour estetice. Samostatně vystavuje od roku 2010. Zatím poslední autorova sólová výstava proběhla v Galerii 209 na Fakultě výtvarných umění Vysokého učení technického v Brně (COLORFALL, 2017).

Práce Ondřeje Kotrče spadá do široké oblasti abstraktní malby a neméně rozsáhlé sféry procesuálních a performativních přístupů k tomuto médiu. Konkrétněji se nabízí vztahovat autorovy postupy k tvorbě jeho kolegů z okruhu Ateliéru malířství 3 brněnské Fakulty výtvarných umění vedeného Petrem Kvíčalou, jako jsou Petr Dub nebo Milan Houser. Mezi společné jmenovatele jejich tvorby patří fascinace optickými vlastnostmi barvy ve vztahu k použitému podkladu, tematizování adjustace obrazu a rámování nebo potřeba testování a ověřování nových technologických postupů včetně používání průmyslových technik a materiálů, které „odsouvají štětec, olej i akryl do starého železa“. S tím také souvisí dočasnost a někdy i netrvanlivost některých Kotrčových materiálových experimentů, ať už je záměrná jako v případě jeho radikálně pojaté bakalářské práce, v níž nechal v interiéru vyhrazeném prezentaci školních projektů tát barevné bloky z pigmentů a ledu (Nikdy na tebe nezapomenu, 2011), nebo nezáměrná jako v případě pozdějších sakrálních objektů z mýdla, které postupem času a vlivem teplotních výkyvů také – třebaže nechtěně – mění svou konzistenci. Skutečně ovšem nechtěně? Zůstává otázkou, nakolik si umělec nárokuje autoritativní dozor nad životností i podobou artefaktu a nakolik se nechává překvapovat výsledným chováním nezavedených materiálových a technologických konstelací. Jedná se o nahodilý sled pokusů, nebo o programovou zálibu v samovolných procesech a nečekaných výsledcích? V tomto ohledu je velmi příznačný název jedné z úvodních Ondřejových výstav – Random (Galerie ART, Brno, 2011).

V posledních letech je pro Ondřeje Kotrče charakteristické využití papíru, jímž nahrazuje trvanlivější (a jaksi „solidnější“) malířské plátno a který napíná na klasický dřevěný blindrám monumentálního měřítka. Mohutnost jeho konstrukce pak tušeně kontrastuje se subtilní podstatou papíru, což dílu dodává zneklidňující rozměr. Další z materiálových kontradikcí vyvstává v souvislosti s využitím cínu v roli malířské techniky, který silně zatěžuje papírový podklad. Prostřednictvím kombinace zvrásněného papíru, jehož topografie se zpětně vyjeví až po nanesení stříkaných barevných vrstev a po opětovném vypnutí, vznikají velkoformátové obrazy, které (možná poněkud překvapivě) odkazují k tradici iluzivní malby a samozřejmě též k efektu trompe l'oeil jako jejího historicky nejpříznačnějšího projevu. Takto koncipovaná díla jsou „přímo vtahována do klasických dějin malířství“. To by ale nebyl Ondřej Kotrč, aby uvedenou situaci okamžitě nezpochybnil, nebo dokonce neshodil: tím, že obrazy podsvěcuje neonovými zářivkami a že za jejich povrchy rozehrává stínohru z dalších předmětů, které do nich zezadu vkládá, posunuje je do pozice podivuhodných citylightů. Ty pak fungují jako prostorové koláže posmívající se moderně, k níž shlížejí z jiných pater.

Protiklad „vysokého a nízkého“ autor využívá s nebývalou lehkostí a nadhledem. Mimořádné vizuální působivosti dosahuje například uplatněním laciných třpytivých komodit, jako jsou papírové dárkové stuhy (anebo i obyčejné krycí pásky), které splétá do geometrických rastrů a vytváří tak „nemalířsky“ pojaté obrazy. V jeho Zahradě najdeme bazar i exkluzivní butik, v němž se vedle objektů vytvořených z dřevěných zlacených rámů s „buržoazním dekorem“ bez zábran kombinovaných s levnými plastovými malířskými mřížkami objevují technicistní sestavy z neonových trubek a Kotrčových autorských oděvních kreací. Je tu i „poslední večeře Páně“ servírovaná na konferenčním stolku ze sedmdesátých let, který ale není tím, čím se zdá být. Jedná se o další objekt sestavený z věcí pocházejících z chátrajícího pavlačového domu na Starém Brně, kde má Ondřej ateliér. Temporálně doplňovaná instalace zahrnuje změť nalezených a artificiálních předmětů. Autorova záliba v testování sakrálna přináší vtipná, ale nikoli povrchní sdělení – příkladem budiž výstava v brněnské Galerii TIC, mezi jejíž vlajkové exponáty patřily sochy Madon vytvořené „podomácku“ z mýdla nakoupeného v hobby obchodě, pro niž autor nemohl zvolit výmluvnější název, než Nezapomeň si umýt ruce (konText, 2014). Jeho práce však obsahují i sakrálnost bez ironie: vztah světla, barvy a prostoru tematizoval už ve své diplomové práci (2013).

Není od věci přirovnat umělecký přístup Ondřeje Kotrče (aka DJ KidO) k mixování. Je totiž neokázalým dýdžejem malířské abstrakce, reziduí minimalismu, ready-made postupů i pop kulturních prvků. Výstava proto nemohla zůstat pouze u prezentace malby (byť nejrůzněji modifikované) jako autorova výsostného média, ale zahrnuje také objekty a instalace. Název Garden má podle něj evokovat rozmanitost, neústrojnost i spontánní růst a permanentní proměny podob jeho tvorby. Co do soběstačnosti spočívající v recyklaci a používání lowcostových materiálů nebo narušování obvyklých nároků na „seriózní přístup“ k obrazu můžeme mluvit i o specifické formě „guerilla gardeningu v malířství“. Současně se jedná o „guerilla gardening“ i co do hájení vlastní nezávislosti vůči globálním trendům, institucionálnímu rámci či strategiím sebeprezentace (v umění). Autorova jedinečnost spočívá v tom, že nezávislost v jeho případě není žádnou prázdnou frází, ale autentickým rysem, který mu může znesnadňovat vlastní uměleckou působnost. Na druhé straně mu však zaručuje volný pohyb nejen po území jeho zahrady.

Markéta Žáčková