Hašiš a kuřata

Je těžké psát úvodní text k výstavě a blíže nevědět, co na ní bude prezentováno. Obzvláště pokud se jedná o výstavu Jana Vičara, jehož grafické práce obsahují mnohovrstevnatý narativ a ikonografii (někdy osobní, vycházející z mnohdy bizarních cestovatelských zážitků, jindy „kolektivní“, odvíjející se například od lidových písní). Příčina toho, že zatím nevíme, jaké práce autor – tento muž mnoha profesí, mimo jiné například lyžařský instruktor, ošetřovatel starých lidí, učitel na uměleckých školách, cestovatel a světoobčan, ale především umělec-experimentátor – na výstavě představí, nespočívá v ničem jiném, než v jeho dlouhodobé zahraniční cestě.

Následující řádky budu proto koncipovat jako volnou soustavu osobních postřehů a poznámek, jakkoli mi tato sebestředná vyprávěcí strategie není blízká. Moje východisko je prosté: pátrám po Janu Vičarovi. Jaké indicie jsou k dispozici? Reprodukce autorových prací zavěšené na Google Drive, což mimo jiné odporuje fyzické podstatě jeho děl – převážně velkoformátových grafik, „vzkříšených“ linorytů zpracovávaných rozličnými, ale vždy nestandardními způsoby, které sám vynalézá –, odborné výklady a katalogové texty, jeho deníky a cestopisné záznamy či stručné anekdotické postřehy z cest.

Z první položky, tedy z obrazové dokumentace, vyvstává zásadní pojem: grafika. Kdysi výsostné výtvarné médium se v posledních dvou desetiletích jaksi vytratilo z centra pozornosti. Přičemž nikdo – a ani umělci, kteří jej sami nevyužívají – nepochybuje o tom, že se tak děje neprávem. Umělci se mu však přesto věnují poměrně vzácně. Ovšem pokud už se tímto technologicky a řemeslně náročným směrem vydají, pak u něj setrvávají. Řečeno expresivněji: pak mu propadnou. Nemám zde však na mysli neschopnost vykročit z hranic konkrétního média, jako spíše tendenci prozkoumávat a „pokoušet“ jeho výrazové možnosti. A to Jan Vičar provádí s umanutou důsledností: tvoří mnohonásobné přetisky z malých matric, používá různé přítlaky válce, během tisku posunuje papír po matrici, kombinuje grafické a malířské postupy.

Zaměříme-li se na odborné reflexe Vičarovy tvorby, pak se v nich opakovaně – otevřeně i skrytě – setkáváme s označením „solitér“. Autorovo solitérství samozřejmě nesouvisí tolik s jeho mediální orientací na klasické grafické techniky a specifické experimentování s nimi, ale spíše s jeho životní pozicí i postojem poutníka a neúnavného cestovatele se zázemím na Vysočině, mimo větší kulturní centra. V jedné ze svých cestovatelských povídek, v daném případě z pohoří Atlas, popisuje ideální symbiózu obou světů: „Představa krásné Maliky, snad ne příliš boků, boků, která má ordinaci praktické lékařky v Telči, by nebyla špatná. Já budu tvořit v ateliéru a Malika vydělávat peníze. Hmmmm. Na cestu dostávám okopírovanou mapu velehor s popisem cesty do Imlilu, kde bych měl Maliku najít.“ Jak je i z této krátké citace patrné, jedná se o podmanivého vypravěče. Vedle autorových obrazů nesou tedy nesporný umělecký potenciál i jeho texty – například deníkové záznamy z opatrování vysloužilého německého vojáka Josefa K., bojujícího v bitvě o Leningrad a dožívajícího s rodinou své dcery v dusné atmosféře uzavřeného bytu v Kostnici, nebo zápisky i rozsáhlejší literární útvary zachycující jeho zážitky z cestování po Maroku, v nichž s poetikou blížící se orientálním pohádkám zprostředkovává ležérní mentalitu arabské kultury. Přes často lakonický styl píše velmi plasticky a barvitě, vyvolává jednoduché, avšak pádné obrazy; úspornými, ale o to účinnějšími prostředky zpřítomňuje situace, v nichž se na cestách ocitá, a nikdy při tom není banální.

Jaký je tedy vztah mezi Vičarovým vyprávěním v psané a obrazové podobě? Přítomná výstava je nazvána podle jedné z jeho povídek. V každém případě jsem však přesvědčena, že nepřinese ilustrativní převod jejího obsahu, ale že nabídne specifický „vizuální slovník“, o němž budeme (mylně) přesvědčeni, že mu rozumíme.